Deník expedice Podkarpatská Rus 2011
 
Neděle, 4. 9.
16:00 středoevropského času
   
Potenciální účastníci expedice se scházejí u Šolima na zahradě. Testuje se nová sauna, jedí se
vařená  kolena,  popíjí  pivo  a  nezávazně  se  klábosí  na  téma,  co  na  té  Podkarpatské  Rusi
vlastně  budeme  dělat.  Lupovy  odpovědi  na četné  dotazy  ohledně  zajištění  ubytování  jsou
spíše  vyhýbavé  a  tak  jediným  pevným  bodem  se  stává  datum,  místo  a čas  odjezdu.
Překvapivě je to v pátek v Zahrádkách.
Pátek 9.9.
18:20 středoevropského času
Lupo se ztrácí v bludišti  litolských uliček, ztrácí i mé telefonní  číslo – v jednu chvíli to vypadá
s mou účastí na  letošní expedici bledě, ale Lupo si  jako správný skaut  poradí, volá Sondovi   
a  ten  zase mě, abych  si  Lupa někde  v Litoli odchytil. Nakonec  se mi  to podaří až na hlavní
litolské třídě. Takže ani letos nevynechám.
18:45 středoevropského času
Jako  druhý  expediční  vůz  přijíždíme  s Lupem  na  tradiční  místo  startu  našich  výprav              
do nymburské ulice V Zahrádkách. Jako poslední (také tradičně) začíná vynášet svá expediční
zavazadla  na  chodník Mexa.  Tentokrát  se mu  to  ale mohlo  vymstít  neboť  relativně  volné
zavazadlové  prostory  Lupova  vozu  byly  velice  rychle  zaplněny  objemnou  batožinou členů
posádek  ostatních  expedičních  vozů.  Například Mates  přispěchal  s jakýmsi  parním  válcem
(údajně zahradní gril), s pytlem uhlí a s obřím černým futrálem, ve kterém přepravoval jakýsi
hudební nástroj (podle tvaru a rozměrů to vypadalo na basu). 3
 
19:05 středoevropského času
   
Tři zaplněné expediční vozy startují směr Zakarpatská Ukrajina. Funkce vedoucího vozu A1 je
dočasně  svěřena Sondovi  (jeho navigátorka Kateřina prý  zná  tu  správnou  trasu). Tentokrát
jsme to ale pojistili tím, že Lupo angažoval pro cestu  i pro pobyt na Ukrajině zakarpatského
styčného  důstojníka Michala. Máme  se  s ním  sejít  na  poslední čerpací  stanici  Shell  před
hranicemi.
22:10 středoevropského času
Zastavujeme  u  poslední čerpací  stanice  Shell  před  hranicemi ČR  se  Slovenskem,
ochutnáváme Sondovy řízky a setkáváme se i s Michalem. V autě s ním cestuje nějaká mladá
žena, že by tlumočnice – ne Michal mluví česky a veze domů svou hluchoněmou příbuznou.
Plán je dojet do Maďarska a krátce po půlnoci nalézt nějaké vhodné místo pro přespání.
 
Sobota 10.9.
1:45 středoevropského času
Konečně  objeveno  vyhovující  odpočívadlo  u  maďarské  dálnice  s dřevěným  stolkem                
a lavicemi ve svahu nad parkovištěm částečně odstíněné od dálniční vozovky pásem stromů.
Většina členů  expedice  rozbaluje  karimatky  a  spacáky  mezi  stromy  na  plošině  nad
parkovištěm.  Někteří  vyhlášení  autotrampové  si  však  stelou  v autech  dole  na  parkovišti.
Mám  drobný  problém,  moje  samonafukovací  karimatka  má  zdeformovaný  napouštěcí          
a  vypouštěcí  ventil,  takže  nevytváří  prakticky  žádný  vzduchový  polštář.  Po  zhodnocení
situace odkládám  pátrání a po  vinících  této nehody a  snažím  se usnout. Kvalitní posilující
spánek se nedaří.
6:30 středoevropského času
Poněkud rozlámaný vstávám a připojuji se k již kafíčkujícím autotrampům dole na parkovišti.
Výběr domácích koláčů a buchet  je velmi pestrý, takže nepříjemná noc  je brzy zapomenuta. 4
 
Při dalším pokračování naší cesty na Zakarpatskou Ukrajinu se ujímá pozice velitelského vozu
náš styčný důstojník Michal.
11:00 až 12:00 středoevropského času
Trávíme čas na Maďarsko‐ukrajinském hraničním přechodu: vyplňujeme  formuláře, někteří
se vrací na konec fronty protože se nezařadili do správného pruhu nebo chtěli opustit celní
prostor bez orazítkovaného evidenčního  lístku,  vykládáme a  k prohlídce předkládáme naše
zavazadla (ukrajinský celník se zájmem zkoumá lékárničku, zahradní gril a marně hledá drogy
v Matesově  kytaře),  údaje  v  našich  v pasech  jsou  porovnávány  s databázemi  hledaných  a
nežádoucích osob, probíhá lustrace řidičů firemních vozů. Pevné nervy opět prokazuje Lupo,
který bez mrknutí oka překládá přísnému ukrajinskému celníkovi zelenou kartu jejíž platnost
skončila  v měsíci červenci  2011,  prošlo  mu  to,  celníkovi  zřejmě  stačilo,  že  karta  má
odpovídající zelenou barvu a letopočet.

Pro potřebu případných dalších návštěvníků si dovolím popsat úřední postup správného překročení 
Maďarsko ‐Ukrajinské hranice:
1.  Ještě na maďarské straně vyplnit bumážku, kde se uvede stav tachometru, obsah paliva v nádrži a typ
paliva pro automobil, v němž je akt přechodu hranic uskutečňován (jsme ještě stále v EU a proto si můžete
vybrat, zda budete vyplňovat maďarskou nebo ukrajinskou verzi formuláře).
2.  Hned za hraniční čárou zastavit a od vojáka si vyzvednout talón s uvedením počtu cestujících ve vozidle.
3.  Absolvovat pasovou kontrolu; do talónu si nechat dát razítko.
4.  Absolvovat celní kontrolu; do talónu si nechat dát razítko.
5.  Orazítkovaný talón odevzdat  vojákovi za hraničním přechodem.
 
12:15 středoevropského času
   
Děláme  si  příjemnou  chvilku  poblíž  druhé  ukrajinské  vesnice  za maďarskými  hranicemi  –
společné močení a svačinka
13:30 středoevropského času
Michal  je dočasně zbaven  funkce velitele přepravy, vyhýbal se nějaké uzavírce a náhle neví
kudy domů do Terebli.
14:00 středoevropského času
Michal získává zpět funkci velitele přepravy, už si vzpomněl kudy domů do Terebli.
15:15 středoevropského času
Vesnice  Terebla  Zakarpatská oblast Ukrajina – Michal  je po dlouhé  cestě doma  a  spolu  se
svou  tchýní  a dvěma psy nás  vítají  a představují nám  svůj dům  a naši expediční  základnu.
Panímáma  krátce  po  našem  příjezdu  vyklízí  v kuchyni  dvoumetrovou  lednici,  aby  si  hosté
z Čech měli kam dát chladit přivezené pivo.
16: 30 až 17:15 kyjevského času (středoevropský čas + 1 hodina) 
Welcome  drink  a  uvítací  hostina  přichystaná  pro členy  expedice  paní  domácí  (nechybí  ani
typické ukrajinské pochutiny  jako vodka, ovocné víno či golubce). Po druhé rundě vodky se
už většina  z nás  snažila Michala odradit od dalšího nalévání  s tím,  že bychom  raději někam
do vsi zašli ochutnat místní točené pivo. Průběh a sled následujících událostí tohoto dne však
předznamenal Čézův výrok " já bych se tomu nebránil ".
   
Po třetí rundě se do domu Michala dostavil  jeho krajan a místní boss (též obchodní partner
Lupovy firmy) zvaný Kostík s tím, že pro náš pobyt v Zakarpatí zajistí veškerý potřebný servis
a  hned  vzápětí  nás  všechny  pozval  na  saunování  a  další  hostinu  do  svého  společenského
zařízení  nazvaného  "Svět  sauny",  což        i  s ohledem  na Čézův  předchozí  výrok  nešlo
odmítnout. 
   
Ten den už jsme si dokázali prosadit jen jedno točené pivo Oboloň v kulturním domě na návsi
(spojeno s prohlídkou příprav svatební hostiny) a to, že do Kostíkova zařízení na kraj obce se
nepřesuneme jeho terénním vozem, ale pěšky po vlastní ose.
18:00 až 21:30 kyjevského času
Společenské centrum Svět sauny Terebla – v Kostíkově režii probíhá v několika opakujících se
cyklech popíjení vodky a piva, pojídání studených obložených mís a pečených ryb, saunování,
skoky do ochlazovacího bazénku, polehávání v teplé výřivce. 
   
Rozjetý Čéza  se ničemu nebrání a maličko ho dokáže  zklidnit až  cca 15 minutový pobyt ve
studené  vodě  ochlazovacího  bazénku  na  jehož  dně  je  po  skoku  do  něj  nucen  hledat  své
ztracené brýle.  Následně  ještě naši schopnost a odhodlání vyrazit příští den do hor ohrozil
také Šolim který po několika stakanech  luxusní  jemné vodky navrhl abychom Kostíka přepili
(ožrali). Naštěstí měl Čéza  v tu  chvíli  ještě  hlavu  pod  vodou  ochlazovacího  bazénku,  takže
Šolimovu výzvu neslyšel a ostatní nepovažovali za možné něco  takového dokázat. Ve 21:30
se  nám  tak  podařilo  Kostíka  přesvědčit,  že  se  po  dlouhé  únavné  cestě  na  Ukrajinu
potřebujeme před zítřejší plánovanou cestou do hor  prospat a on že by měl taky když chce
vyrazit s námi, a vyrazili jsme pěšky zpátky na základnu k Michalovi. Kostík chtěl mermomocí
někoho  odvézt  svým  zánovním  teréňákem  a  Mexa  se  Sondem  k němu  nakonec  nasedli.
Kostík  je  však  neodvezl  přímo  k Michalovi.  Chtěl  se  jim  ještě  pochlubit  svým  rozlehlým
domem, takže absolvovali seznámení se členy domácnosti, prohlídku  jeho domu, nasvícené
zahrady  s umělým  vodopádem  a  také pár dalších  stakanů  vodky. Na  závěr návštěvy  si pak
ještě mohli vystřelit z kalašnikova. Na základnu k Michalovi je Kostík přivezl někdy o půlnoci.
Večer  bylo  s Kostíkem  domluveno,  že  nám  zajistí  na  zítřejší  horskou  túru  přepravu
mikrobusem do horského střediska Drahobrat, a že odjezd od Michala bude v 8 hodin.
Tu  noc  jsem  se  v domě  u  Michala  slušně  vyspal  jen  já  s Lupem  (zavřeli  jsme  se  sami
v hostinkém pokoji, kde jsme měli k dispozici manželskou postel). Ostatní se příliš nevyspali,
protože Čéza  zápasil  s nočními  démony  a  s  následky  večerní  alkoholové  smrště.
V polospánku prý sebou mlátil, chroptěl a krvácel.
 
Neděle 11.9.
Ráno  jsme  vstávali  již  v 6:30  kyjevského času,  abychom  se  stihli  nasnídat  a  připravit  na
celodenní horskou  tůru přes poloninu  Svidovec. Kostíkem objednaný mikrobus  k Michalovi
dorazil  v 8:30  kyjevského času  (podle  Kostíka  však  s půl  hodinovým  předstihem  před
plánovaným odjezdem v 8 hodin – Kostík se totiž  i na Ukrajině řídí podle středoevropského
času).

8:45 kyjevského času
Vyjíždíme  z Terebli  směr  horské  středisko  Drahobrat.  Osm  nás  jede  mikrobusem  a  dva
zbývající  v teréňáku  s Kostíkem.  Prakticky  celou  cestu  jedeme  podél řeky  Tisy,  která  tvoří
v první polovině  trasy státní hranici mezi Ukrajinou a Rumunskem. V okolí města Solotvino,
které  je  známé  svými  solnými doly a  slanými  jezery  z okna mikrobusu  s úžasem  sledujeme
rozestavěné vilové domy přizdobené různými věžičkami, klenbami a sloupy. 
   
Krátce  zastavujeme  u  geografického  středu  Evropy.  U  této  turistické  atrakce  se  kromě
samotného  znázornění  středu  Evropy  nachází  také  několik  stánků  se  suvenýry,  dřevěná
koliba, budova muzea a také kontrolní stanoviště ukrajinských pohraničníků. Asi po 100 km
odbočujeme před obcí  Jasinja z asfaltové cesty na nezpevněnou horskou cestu ke středisku
Drahobrat. Necelých 10 km dlouhá přístupová cesta měla několik nepříjemně strmých úseků
a  také  několik  úseků  s hlubokými  erozními  rýhami  a  rigoly,  takže  to  v několika  okamžicích
vypadalo, že bude pro náš mikrobus nesjízdná, ale nakonec nás Kostíkův člověk dovezl až na
turbázu Drahobrat do výšky něco přes 1300 m n.m. 
   
V horní části  cesty  jsme  předjížděli  nějakou  skupinu  mladých  lidí  (zřejmě  Čechů),  kteří
statečně  stoupali  nahoru  pěšky  s těžkými  kletry,  zatímco  my  s lehkými  baťůžky  jsme  se
nechávali do hor dopravit motorizovaným ukrajinským šerpou. Trochu  jsme se styděli a báli
se, aby nás na Drahobratu nedošli a nezjistili, že  jsme  taky Češi, kteří přijeli poznávat krásy
zakarpatských polonin.

12:00 kyjevského času
   
Náš  mikrobus  se  přeci  jen  vyšplhal  až  do  horského  střediska  Drahobrat.  Tvoří  ho  shluk
několika hotelů a chat a  je zde vybudováno několik  lyžařských vleků. Chvíli ve změti hotelů
hledáme  zbytek  výpravy,  která  vyjela  nahoru  bez  problémů  Kostíkovým  teréňákem.  Bez
mobilu  by  to  asi  byl  problém.  Kostík  už  mezitím  začal  zajišťoval  v kuchyni  místní  horské
restaurace nějaký oběd a objednal  i několik piv. Ale nás tlačil čas a taky jsme se báli setkání
se  skupinou mladých,  které  jsme  předjeli  při  stoupání  na  Drahobrat,  a  proto  jsme  oběd
v restauraci odmítli, každý zhltnul jeden Sondův řízeček a polknul jedno Kostíkem objednané
pivo a od penzionu U Stěpana (1340 m n.m.) jsme ve 12:30 začali pěším pochodem stoupat
na vrcholový hřeben poloniny Svidovec. 
 
Kostíka  s Michalem  jsme  sice  nechali  dole,  ale  stejně  jsme  nezůstali  bez  ukrajinského
průvodce, přidal se k nám vyhublý a kulhavý pes neurčité rasy.
   
Na  příkré  sjezdovce  zůstali  poměrně  brzy  vzadu členové  skupiny  B12  (Mexa  s Lupem).
Chlapci částečně kalkulovali s tím, že podle původního plánu se po zdolání nejvyššího vrcholu
poloniny Svidovec budeme vracet stejnou cestou do střediska Drahobrat. Vrcholová skupina
za dohledu ukrajinského psího průvodce  (dále  jen Ferda) dosáhla nejvyššího vrcholu pohoří
Svidovec hory Bliznice (1881 m n.m.) ve 13:45. 
   
Počasí se zhoršilo (silný vítr a mlžné mraky), takže bohužel žádné výhledy ani panoramata. Po
krátké poradě, které se zúčastnil  i Ferda,  jsme rozhodli o změně trasy. Nebudeme se vracet
na Drahobrat  a  pokračovat  v sestupu  směrem  na  Jasinju,  ale  budeme  pokračovat  dále  po
vrcholovém hřebeni a pak z něj přes boční hřebínek sestoupíme do obce Kvasy kde nás může
Kostík  s mikrobusem  bez  problémů  vyzvednout.  Změna  byla  po  telefonu  domluvena
s Kostíkem a Mexovi s Lupem nezbylo než stoupat za námi na vrcholový hřeben.
14:30 kyjevského času
Na vrcholu Bliznice je zima, i když jsme se usadili na závětrné straně, a tak už nevydržíme na
opozdilce Mexu  s Lupem čekat.  Pod  vedením  Ferdy  vyrážíme  směr  Kvasy.  Po  půl  hodině
klesání  vycházíme  z mlžných mraků,  které  zůstávají  viset  na  vrcholovém  hřebeni  Svidovce.
Postupně se začíná skrz mraky prokousávat  i slunce a my si konečně můžeme užívat nějaké
ty výhledy a panoramata.
   
15:45 kyjevského času
Dopřáváme si odpolední siestu na sluncem zalité polonině s výhledem na údolí řeky Tisy a na
cíl  našeho  sestupu  obec  Kvasy.  Vyhříváme  se,  svačíme.  Také  Ferda  byl  konečně  za  svou
věrnost a doprovod odměněn několika sousty. Čekáme na Mexu s Lupem. Jejich příchod nám
ještě před  tím než  je  spatříme oznamuje Ferda hlasitým  štěkotem. Když B12 dorazí a  chce
také  usednout  do  trávy  vedoucí  výpravy  Makak  vstane  a  zavelí  "konec  přestávky,
pokračujeme ”.
   
Sestup poté pokračuje bukolickou krajinou mezi salašemi, seníky a roztroušenými dřevěnými
chalupami až do horské pastevecké osady nad obcí Kvasy. 
 
Poslední  dům  v této  osadě  je  zařízen  jako  restaurace  a čepují  tu  i  pivo  –  ideální  místo
k zakončení horské tůry. Nelze neposedět.
18:15 kyjevského času
Příjemně osvěženi během několika minut  sestupujeme  z osady  k hlavní  silnici do údolí Tisy
v obci Kvasy.
18:25 až 20:15  kyjevského času
Už bez Ferdy nasedáme do našeho mikrobusu a mastíme to směr Terebla. U středu Evropy
mikrobus zastavuje ozbrojená pohraniční strážnice a chce vidět naše pasy. Mates nechal svůj
pas na základně v Terebli, rodící se problém zažehnává svým příjezdem Kostík. Už nemáme
žádný problém a pokračujeme v jízdě domů do Terebli. Po místy rozbité asfaltce to náš řidič
pere co to dá bez ohledu na to, zda silnice vede mezi loukami nebo vesnicí. Zpomaluje pouze
ve  městech  kde  zvlněná  dlažba  ještě  z doby  Masarykovy  republiky  neumožňuje  rychlejší
jízdu.
20:15 až 22:15 kyjevského času
Terebla ‐ Opulentní večeře v honosném Kostíkově sídle. Náš patron nedal jinak, a tak jsme se
všichni zúčastnili v jeho rozlehlém domě slavnostní večeře. Došlo  i na boršč a pečené maso,   
na domácí paštiku, nádivku a tlačenku, ani vodečka nechyběla. Všeho bylo dost. 
   
Také nám bylo dohodnuto, že i příští den se nám Kostík bude věnovat, to znamená, že zajistí
dopravu  i  stravování  během  námi  naplánovaného  výletu  do  Koločavy  a  k Siněvirskému
jezeru.
Domů  k Michalovi  nás  Kostík  na  druhý  konec  Terebli  převezl  všechny  na  dvakrát  svým
černým teréňákem.
 
Pondělí 12.9.
Noc  tentokrát  proběhla  klidně.  K snídani  nás  paní  domácí  překvapila čerstvě  napečenými
sladkými brioškami – měli jsme ještě buchty z domova, ale čerstvým koblížkům nešlo odolat.
Před odjezdem do Kolačavy navštěvujeme na okraji Terebli místní tržnici. 
   
Hlavní  sortiment  tvoří  oblečení  a  další  rozličné  spotřební  zboží,  ale  lze  zde  nakoupit  i
nábytek. Někteří si zde za výhodnou cenu pořizují evropskou unií zavržené 100 W žárovky.
9:30 kyjevského času 
Vyrážíme, tentokrát našimi expedičními vozy, směr Koločava. Jedeme po rozbité silnici proti
proudu řeky Terebla, cestou fotografujeme přehradní hráz a pak krátce zastavujeme u dvou
nově vybudovaných kostelíků. 
     
Jeden  je  zděný  s pozlacenými  báněmi  a  druhý  dřevěný  s ikonostasem,  u  toho  si  díky
vousatému popovi můžeme prohlédnout  také  interiér. Před příjezdem do Koločavy  se pak
ještě  jdeme  projít  a  pohoupat  na  typické  zakarpatské  lanové  lávce  zavěšené  nad  korytem
řeky Terebli. 
   
Pohoupali  jsme nejen sebe, ale také  jednu zakarpatskou babičku, která přecházela po  lávce
proti  nám.  Bylo  to  ve  stylu  "  tak  pojďte  babi,  to  se  Vám  bude  líbit  ”.  Za mostem  někteří
odvážlivci ochutnávají vodu z místního léčivého pramene. Smrdí jako Poděbradka z Babína.

11:30 kyjevského času
Jsme v Koločavě, ve vesnici Ivana Olbrachta, Nikoli Šuhaje a Eržiky. 
     
Prohlížíme  Olbrachtovu  bystu, četnickou  stanici,  památník  vystěhovalců  za  prací,  starý
dřevěný  koločavský  kostel  a  chvíli  se marně  snažíme  na  starém  a  zarostlém  koločavském
hřbitově najít hrob Nikoli Šuhaje nebo Eržiky. Pak už nás Kostík směruje k návštěvě blyštivé
perly zakarpatských lesů,  k jezeru Siněvir.

12:45 kyjevského času
   
Projíždíme přes brány a závory Siněvirského národního parku auty až k samotnému  jezeru.
Siněvirské  jezero má  romantickou  pověst  o  svém  vzniku  a  je  to  turistická  atrakce  se  vším
všudy  –  s možností  nechat  se  za  poplatek  na  dřevěném  voru  převést  na malý  ostrůvek,           
s možností  zakoupit  ve  stáncích  na  břehu  různé  suvenýry,  s možností  nechat  se  za mírný
poplatek po  cestě kolem  jezera  svést na  koníkovi,  s možností nechat  se  za mírný poplatek
vyfotit  se  zuby  cenícím  karpatským medvědem,  s možností  občerstvit  se  v místní  výletní
restauraci. Předposlední možnost  jsem umožnil využít hádejte komu ... a poslední možnost
umožnil využít všem členům výpravy není těžké uhodnout kdo.

13:45 kyjevského času
Předchozí  večer  se  kdosi před Kostíkem  zmínil o  tom,  že bychom   rádi  v nějaké ukrajinské
restauraci ochutnali místní šašlík. Kostík okamžitě zareagoval a domluvil nám pořádnou porci
šašlíku v kolibě pod Siněvirským jezerem. 
   
Takže  vzápětí  po  občerstvení  ve  výletní  restauraci   u  jezera  následovaly  další  gurmánské
orgie  v  kolibě.  Nezúčastnil  se  pouze  Sondo  a  já.  Sondo  měl  zažívací  problémy  již  od
včerejšího  večera  a  já  jsem  asi  také  někde  udělal  nějakou  dietní  chybu,  protože  jsem  byl
nafouklej  jako  balon  a  při  představě  konzumace  šašlíku  se mi  lidově  řečeno  zvedal  kufr.
Místo do koliby jsem proto ve sluncem zalitém odpolední zamířil po údolní prašné silnici do
4 km  vzdálené  vesnice  Sloboda  (podle  průvodce  se  mělo  jednat  o  výjimečně  zachovalou
kopaničářskou vesnici se spoustou původních typických dřevěných chalup).

14:00 až 16:00 kyjevského času
   
Prašná vozová cesta do vsi vedla sympatickým údolím podél potoka a ani vesnice Sloboda mě
nezklamala, tištěný průvodce nelhal – malebné podhorské údolí s  potokem a na travnatých
svazích nad ním  roztroušeny desítky dřevěných kopaničářských chalup, stejný obrázek  jako
před  100  lety  (jen  bílý  terč  televizního  satelitu  na  každé  druhé  chalupě  poněkud  kazil  ten
idylický dojem). 
Cestu  zpět  ze  Slobody  ke  kolibě  pod  Siněvirským  jezerem  už mi  nebylo  dopřáno  dokončit
v celé 4 km délce. Několik stovek metrů před kolibou jsem byl odchycen a naložen do Lupova
expedičního vozu. Na dotaz posádek ostatních vozů " máte ho ? "  Lupo hlásí " máme, dostali
jsme ho živýho ".
Zpátky na  základnu do  Terebli  se nevracíme údolím řeky Terebli přes Koločavu  ,  ale  jiným
údolím  vyhlídkovou  cestou přes Mižhorie. V  košíkářské  vesnici  Iza  se  zastavujeme na  kávu     
(my  co máme  střevní  problémy  na  colu).  Sondo při  posezení  v kavárně  poprvé  zveřejňuje
fotografii  z  Koločavy,  která  zachycuje  Šolima  s neznámou  krasavicí.  Také  v Ize  v pouličním
krámku se Šolimovi zalíbila  jakási  labuť s krásným  tělem, dlouhým štíhlým krkem a  trval na
tom, že ji musí přivézt do  Nymburka. Nedal pokoj dokud jsme mu neslíbili, že mu pro ni při
návratu do Čech budeme  rezervovat neobsazenou zadní sedačku v Lupově voze. 
 
18:30 kyjevského času
Jsme zpátky na základně v Terebli a pro celkovou únavu (a přežrání) většiny členů expedice
rušíme  rybí  grilovačku  u  nedalekého  jezera  připravovanou  nezničitelným  Kostíkem. Místo
toho se uskuteční pouze menší večerní rautík na zahradě u Michala.

19:30 až 23:00 kyjevského času
Základna Terebla ‐ dietní rautík, začalo to zeleninkou a různými druhy sýrů a pokračovalo to 
(už bez mé aktivní účasti) grilováním masíčka a  slaniny. Sondovi už  střevní potíže částečně
ustoupily, a tak hlásil, že už je mu líp, a že by si také něco malého dal, ale Šolim ho od toho
odradil  tím, že označil  jeho mírné zlepšení zdravotního stavu za krátkodobé zlepšení, které
obvykle předchází úplnému konci (zřejmě odveta za zveřejnění kompromitující fotografie).
   
Během  večera domluven  zítřejší přesun  vrcholového družstva na  základnu  Zaroslak  a útok 
na nejvyšší horu Ukrajiny.
Když  se  ukládám  ke  spánku  třese  se  mnou  menší  zimnice  (asi  nervozita  z  blížícího  se
vrcholného výstupu).
 
Úterý 13.9.

3:00 kyjevského času
Základna  Terebla  –  při  návratu  ze  záchodu  kolabuji  na  chodbě,  probírám  se,  když mi čelo
příjemně  chladí  keramická dlažba,  zpět do postele  se  vracím  s boulí na hlavě,  ale  zároveň
cítím jakousi zvláštní úlevu, předtím než znovu usnu přemýšlím o tom, zda nebude ráno lepší
přestoupit do týlového odřadu B12.
7:45 kyjevského času
Ráno se však cítím docela dobře, takže balím na třídenní trek spolu s vrcholovým družstvem.
Podpůrná skupina B12 (Lupo s Mexou) přesto posiluje – získává do svých řad Michala.
10:30 kyjevského času
Základna Terebla – vrcholové družstvo v počtu 8 mužů  je naloženo do mikrobusu s řidičem
Sašou.  18
 
‐ 18 ‐
Snad  to  bude méně  adrenalinová  jízda  než  v  neděli. Mexa  s  Lupem  a Michalem mají    v
úmyslu navštívit  karpatsko‐ukrajinské horské středisko Bukovel, které podle Kostíka aspiruje
na pořádání zimních olympijských her. První den zřejmě nebudou plýtvat silami        a použijí
k  výstupu  na  hřebeny  lanovku,  aby  se  druhý  den  mohli   pokusit  o  pěší  zdolání  vrcholu
Hoverly  kam  bohužel  zatím  žádná  lanovka  nevede.  Svůj  třídenní  výlet  hodlají  zakončit  u
slaných jezer v Solotvinu.
   
Náš mikrobus bude muset při přesunu na turbázu Zaroslak překonat po rozbitých asfaltových
a dlážděných silnicích cca 160 km a na závěr pak ještě cca 12 km horské nezpevněné silnice.
Náš řidič Saša si zpříjemňuje dlouhou cestu tím, že si ze svého autorádia střídavě (vždy však
poměrně  hlasitě)  pouští  lidovou  a  populární  ukrajinskou či  ruskou  hudbu.  Sedím  v  kabině
vedle  něj,  takže  si  to  užívám.  Nejvíc  se mi  do  paměti  zaryl  ryčný  rytmus  huculské  lidové
skladby  s vozembouchy.
Během přesunu na  chvíli  zastavujeme pouze dvakrát. Poprvé  asi po  110  km  v  Jablonském
sedle  (kdysi  nejvýchodnější  výspa  prvorepublikového Československa).  V  sedle  se  nachází
několik reklamních bilbordů, několik stánků se suvenýry  (textil, dřevěné výrobky, kůže ovčí,
hovězí  i medvědí,  jelení parohy  apod.),  krámky  s občerstvením.  Z  trofejí mě nejvíce  zaujal
vycpaný karpatský vlk a z dřevěných výrobků mě překvapil široký výběr baseballových pálek.
Ani jsem netušil, že je ve zdejším kraji baseball tak populární. 
  
Já  jsem  nakonec  vlka  domů  nekoupil,  zato  Šolim  zde  opět  rodině  pořídil  něco  do  výbavy,
tentokrát to byl dřevěný štandlík s obří dřevěnou naběračkou. V Jablonském sedle následně
došlo  i  k  rozdělení  cesty  vrcholového  družstva  a  skupiny  B12,  která  se  dále  rozrostla  o
Šolimův dřevěný štandlík  a naběračku.
   
Podruhé  náš mikrobus  zastavuje  u  brány  do černohorského  přírodního  parku.  Z  expediční
kasy strážci parku platím za vstup do parku za každého člena vrcholového družstva 20 hřiven.
Potvrzení o  zaplacení však nedostávám  žádné, prý došly  tištěné účtenky  (snad  to případná
finanční  kontrola  pochopí).  Závora  se  však  zvedá  a  náš  mikrobus  začíná  po  nezpevněné
horské silničce stoupat k základně Zaroslak.

14:30 kyjevského času
Turbáza Zaroslak (1210 m n.m.) pod Hoverlou – tak nás sem Sašův mikrobus přeci jen dovezl,
loučíme  se  s  ním  a  věříme,  že  nás  všech  osm  ve čtvrtek  odpoledne  zase  ve  vesnici  Luhy
naloží, aby nás přepravil zpět na základnu v Terebli.
   
Počasí  nám  docela  přeje,  a  tak  po  krátké  svačince  začínáme  po  zelené  turistické  značce
lesem  stoupat  na  boční černohorský  hřeben,  po  kterém  bychom měli  za  2  až  2,5  hodiny
dosáhnout nejvyššího vrcholu Ukrajiny hory Hoverla ve výšce 2061 m n.m.
Po  včerejším  nočním  extempore  nejsem  v  úplně  ideální  kondici  a  tak  začínám  výstup
volnějším tempem a držím se na chvostu vrcholového družstva.

17:00 kyjevského času
   
Jsme  nahoře  na Hoverle,  fouká  studený  silný  vítr  a  vrcholovou  plošinku  zahaluje mlžnými
mraky. Dokonce i Šolimovi začíná být chladno a kromě rumového svetru navléká také bundu. 
Mimo  nás  dosáhlo  vrcholu  Hoverly  ve  stejný čas  (výstupem  z  jiné  strany)  také  kvarteto
ukrajinských výrostků, jeden z nich nám pořizuje vrcholové foto.
 
17:30 kyjevského času
Opouštíme  studený  vrchol  Hoverly  a  začínáme  po  jižním  úbočí  vrcholové  pyramidy
sestupovat do sedla mezi Hoverlou a Breskulem.

18:15 kyjevského času
   
Pod  sedlem  Hoverly  na  travnaté  plošince  mezi  klečí,  nad  úžasným  horským  jezírkem,
rozbíjíme  stanový  tábor. Některé dvojice  se  ani do  vaření  teplého  jídla nepouštějí  (střevní
problémy  se  nově  projevují  i  u Makaků  a Matese)  a  spokojují  se  s  horkým čajem,  kterým
zapíjejí  endiaron,  živočišné  uhlí či  jiné  protiprůjmové  preparáty.  Zcela  bez  potíží  zůstává
zatím pouze dvojice Magi  s Čézou. Nezávidíme  jim  to,  ale říkáme  si,  že na  každé prase  se
jednou musí začít vařit voda.
Do  spacáků  zalézáme  všichni  krátce  po  západu  slunce. Někteří  prý  během  noci  několikrát    
ze stanu museli vyběhnout, ale my se Sondou už byli celkem v pohodě a spali jsme celou noc.
 
 Středa 14.9.
Vstávám asi v 7:15 a jdu si fotit Hoverlu, je celkem jasné i když poněkud větrné ráno. Kolem
deváté hodiny vydatně snídáme (někteří).
 
10:30 kyjevského času
Máme  vše  sbaleno  v  kletrech,  opouštíme  naše  tábořistě  a  začínáme  stoupat  nahoru               
do  hřebenového  sedla.  V  sedle  znovu  fotíme  majestátní  vrchol  Hoverly  a  také  původní
československé žulové hraniční patníky. 
   
Dále pokračujeme po hlavním černohorském hřebeni směrem k hoře Pop Ivan Černohorský.

12:40 kyjevského času
Na  oběd  a  polední  odpočinek  sestupujeme  z  hřebene  asi  100  výškových  metrů                        
k Nebovitskému jezeru (1750 m n.m.).
   
U  horského  pramene  nad  jezerem  doplňujeme  pitnou  vodu. Mates  se  posiluje  poledním
spánkem. Zjevně není ve své kůži, téměř nejí a včera ani dnes si nešel zaplavat do žádného
z místních horských ples.

13:20 kyjevského času
Vyrážím od jezera zpět na hřeben a za mnou se postupně zvedají i ostatní. Z hřebene už před
sebou zřetelně vidíme předpokládaný cíl naší dnešní hřebenové tůry horu jménem Pop Ivan
Černohorský  nebo  také Černá  hora  (2025  m  n.m.).  Na  jejím  vrcholu  jsou  vidět  obrysy
kamenné stavby, která kdysi bývala astronomickou observatoří.
 
Hlavní  někdy červeně  značená  turistická  trasa  v  některých místech  traverzuje  hřebenové
vrcholy  a  nevede  přímo  po  temeni  hřbetu.  Od  rána  už  se  cítím  dobře,  a  tak  si  chvílemi           
z  hlavní  cesty  odskakuji  na  některé  kamenitými  skalkami  ozdobené  vrcholy.  Nejdřív  sám       
a později spolu s Magim a Čézou. Před pátou hodinou už začíná být jasné, že už dnes vrchol
Popa  Ivana  nedobudeme.  Zbytek  unaveného  vrcholového  družstva  požaduje  co  nejdříve
zakempovat.

17:20 kyjevského času
Rozbíjíme stanový tábor u mělkého jezírka v hřebenové prohlubni pod horou Pop Ivan. 
   
Na  druhém  břehu  jezírka  ponecháváme  soukromí  dvěma českým  studentům  (klukovi             
s holkou). Neměli dost vody, a tak se jim Sondo snažil poradit, aby si došli nabrat pramenitou
vodu   do místa,  kde  ji  doplňovali  někteří   naši členové.  K  velkému  Sondovu  údivu  si  však
nikdo  z  nás  nevzpomněl,  že  by  nabíral  vodu  dříve  než  před  dvěma  hodinama.  Takže  naši
mladí  krajané  nakonec  začali  s  pomocí  jakéhosi  důmyslného  filtračního  zařízení  odebírat
vodu  na  vaření  z  5  cm  hlubokého  polovyschlého  jezírka.  Všichni členové  naší  výpravy  se
zájmem   pozorovali  jejich  počínání  a  přitom  si  na  vařičích  připravovali  teplou  večeři.            
Po večeři byl ještě čas na pozorování a focení západu slunce. Kolem osmé hodiny večerní už
všichni zalézáme do spacáků.
 
V noci konečně střevní potíže dostihly i Čézu. Prý byl nucen několikrát vylézt ze stanu a mýt
si  okolí řitního  otvoru  v  polovyschlém  jezírku. Doufejme,  že  už  z  něj  příští  den  naši mladí
krajané nepotřebovali brát vodu na vaření.
 
Čtvrtek 15.9.
6:45 kyjevského času
Stanový  tábor u mělkého  jezírka pod horou Pop  Ivan Černohorský – spouští se docela silný
déšť, asi po hodině  však ustává a  tak  vaříme čaj a  snídáme. Po  snídani  začínáme balit, ale      
v 8:30 nás déšť znovu zahání do stanů. Všechny kromě Magiho s Čézou, kteří už mají sbalený
i stan a  rozhodli se vyrazit  na další cestu okamžitě  (Čéza osvědčil  rychlost  rozhodování  jak   
v noci tak i ráno).
9:30 kyjevského času
   
Déšť na chvíli ustává, takže také zbylá část vrcholového družstva balí stany a vyráží  za Magim
a Čézou do hory.

10:20 kyjevského času
   
Jsme  na  vrcholu  Pop  Ivan Černohorský,  prší,  fouká  studený  vítr  a  rozhledy  žádné.  Magi          
s Čézou na nás  za  těchto povětrnostních podmínek pochopitelně nečekali a  zahájili  sestup   
do  údolí.  My  si  krátce  prohlížíme  kamenný  a  betonový  interiér  pozůstatků  bývalé
meteorologické stanice a nově postavenou dřevěnou kapličku.

10:40 kyjevského času
Na  vrcholu  Popa  Ivana  se částečně  protrhaly  mlžné  a  dešťové  mraky,  takže  se  můžeme
zorientovat  tak,  abychom  zahájil  sestup  bočním  hřebínkem  správným  směrem,  který  nás
dovede do údolí potoka Balcatul. 
   
Nejdříve  sestupujeme  po  hřbetu  bočního  jihozápadního  hřebínku,  kloužeme  přes  mokré
kameny, čvachtáme  se  rozbahněnou  stezkou  a  prodíráme  se mokrou  klečí.  Potom  podle
znamení,  které  nám  zanechali  Magi  s Čézou  odbočujeme  z  hřebínku  prudce  doprava  a
kloužeme po místy kamenité a místy travnaté stezce do pravého karpatského pralesa. 
     
Po nějaké době  ztrácíme přehled o  tom,  zda  ještě  sestupujeme po nějaké  cestě nebo  zda
jsme   z  cesty  sešli a  sestupujeme pouze korytem nějakého horského potůčku. Další  sestup
pokračuje  po několika pralesních pěšinkách, které se různě objevují a pak zase mizí. Přestává
pršet.  Pak  nás  jedna  z  pěšinek  vyvádí  na  mokrou  horskou  louku  s  travnatým  hřbítkem.
Hledáme kudy dál. 
Přesvědčen  o  tom,  že  právě  mnou  objevený  náznak  širší  stezky  je  tou  správnou  cestou         
do údolí potoka Balcatul, odděluji se od ostatních a snažím se sám na vlastní triko sestoupit  
k  lesní  silnici  do  údolí  potoka  Balcatul.  Nadějně  vyhlížející  stezka  však  po  několika  stech
metrech  opět  mizí  a  tak  mi  nezbývá  než  se  držet  zvěří  používaných  stezek  klesajících
pralesním  porostem  dolů  do  údolí.  Nakonec  je  můj  sestup  dolů  něco  mezi  kaňoningem          
a horskou překážkovou dráhou.  Idea, že když půjdu stále dolů  tak musím narazit na údolní
horský potok podél kterého vede  lesní silnice do civilizace, sice byla dobrá, ale průchodnost
pralesního  svahu  byla  špatná.  Byl  to  slušný  adrenalin  při  překonávání  několika  strmých
kluzkých strží, několika kaskádovitých potůčků a mnoha padlých stromů. Asi po hodině jsem
se  prodral  ke  korytu  údolního  potoka  Balcatul,  ale  ještě  jsem  neměl  vyhráno.  K  tomu
správnému potoku jsem se sice dostal, ale v místě kde protékal úzkou a neprostupnou skalní
soutězkou.  K  lesní  silnici  jsem  potřeboval  postupovat  po  proudu  potoka  a  to  znamenalo
několik dalších desítek minut znovu traverzovat příkré svahy nad skalním korytem a přelézat
přitom další padlé kmeny stromů a strže bočních přítoků.
Velitel výpravy prohlásil Viskiho za zmizelého (po několika neúspěšných pokusech ho přinutit
k návratu) a určuje směr k travnatému hřbítku, který si pamatujeme ze včerejška a viděli jsme
za ním nějakou cestu. Po chvíli přicházíme k salaši, ze které stoupá kouř. Vevnitř však nikdo
není. Za salaší však pokračuje kvalitní cesta, nejprve vedoucí loukami a potom strmě klesající
do údolí, v němž tušíme Balcatul.
 
13:30 kyjevského času
Konečně  jsem  se dostal do místa,  kde  se úzká neprostupná  skalní  soutěska  změnila  v  širší
údolí, kde se koryto potoka  rozšířilo a kde narážím na horní část široké kamenité lesní  cesty.              
Po přebrodění potoka  se pak dostávám na  začátek  skutečné  lesní  silnice,  kde  zrovna  svačí     
a  suší  se na  sluncem ozářeném plácku Makakové, Mates, Šolim a Sondo. Sdělujeme  si  své
dojmy  od  okamžiku  rozdělení  našich  sestupových  tras.  Uznávám,  že  vedoucí  výpravy  se
zbytkem  naší  vrcholové  skupiny  zvolil  tu  správnou  a  bezpečnější  sestupovou  cestu,  a  tak
jsem  pouze  slovně  pokárán  za  neodpovídání  na  svolávací  signály  a  za  svévolné  opuštění
družstva   v nepřehledném  terénu. Nyní už nás čeká do  cíle dnešního pochodu  jen několik
hodin chůze po blátivé lesní silnici do vesnice Luhy (cca 12 km).
  
Při  cca  dvouapůlhodinovém  ostrém  pochodu  podél  Bílé  Tisy  nás  míjí  pár  náklaďáků  až         
po  vrch  naložených  vytěženými  dřevěnými  kládami.  Ve  třímetrové  výšce  nad  zemí                
na kládách, někdy  i na stropu kabiny či na blatnících kabiny se hrdě vezou  (visí) místní  lidé   
(zřejmě lesní dělníci). 
16:20 kyjevského času
Severovýchodní  konec  vesnice  Luhy  (cca 700 m n.m.), hostinec na  křižovatce poblíž budov
lesního  závodu  –  jsme  v  cíli,  setkáváme  se  Magim  a Čézou,  točeným  pivem  Oboloň
doplňujeme vypocené tekutiny, vzájemně porovnáváme své zážitky z dnešní tůry. 
   
Ukazuje  se,  že Magi  s Čézou  absolvovali  víceméně  stejnou  trasu  a  stejnou  adrenalinovou
sestupovou  anabázi  jako  já.  Voláme  na  základnu  Lupovi  s  dotazem  jak  to  vypadá  s  naším
transportem    do  Terebli.  Saša  s mikrobusem  prý  už  je  na  cestě.  Při  přepočítávání členů
vrcholového  družstva  zjišťujeme,  že  nám  chybí Mates.  Určitě  nešel  poslední   a  najednou
jsme tu všichni jen on chybí. Nakonec se s ním podaří navázat telefonní spojení, Mates prošel
Luhy,  na  radu  domorodců  před  hospodou  prudce  odbočil  vpravo  a  podél  budov  lesního
závodu pochoduje po horské silnici dál směrem zpátky do nitra hor.
16:45 kyjevského času
Mates se z lůna hor vrací k nám do hospody na křižovatce – vrcholové družstvo je kompletní.
17:00 kyjevského času
Přijíždí Saša s mikrobusem, chvíli poté nakládáme sebe i batohy a vyjíždíme na trasu Rachov,
Tjačev, Buštyno, Terebla –  na základnu se opět vracíme za doprovodu ukrajinských a ruských
populárních písní.

‐ 28 ‐
19:40 kyjevského času
Vrcholové družstvo se v plném počtu vrací na základnu do Terebli. Následuje výměna zážitků
se členy skupiny B12. Také jim se podařilo beze zbytku naplnit naplánovaný program  a druhý
den alpským způsobem z turbázy Zaroslak vystoupit na nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu. Lupo,
Mexa a Michal dokonce pokořili tento vrchol během jediného odpoledne dvakrát (díky bohu,
že  jsem  zůstal ve vrcholovém družstvu). Michal  se  tak  stal prvním občanem obce Terebli a
možná i celé zakarpatské oblasti, který něco takového dokázal a myslím, že v příštích volbách
klidně může úspěšně kandidovat na starostu.
Po očistné sprše následovala příprava večeře